interiery

Náš kamarád Roman byl původně vlastně učitelem naši malé dcery. Tak jsme se s ním taky seznámili. Od té doby uplynulo mnoho času... Dnes je Roman uznávaným malířem a sochařem a není se co divit, vždyť pracuje doslova ve dne v noci. Jeho práce v sobě začínají nést určitou stopu času a odráží se v nich umělcovo zrání. Myslím, že stojí za to,  kliknout na jeho blog a vstoupit do tajemných míst, kde se mísí jeho pocity s určitým vnuknutím a potřebou toto vše vyjádřit způsobem, jakým to nedokáže nikdo jiný. Třeba budete očarováni a některý z jeho skvostů se stane ozdobou vašeho interieru.  http://www.novinky.cz/bydleni/jak-bydli-vip/188697-malir-a-rezbar-roman-krelina-vraci-domu-puvodni-tvar.html http://krelinart.blogspot.com/

Zadáno pro dámy

Měsíc už je zase fuč a my už máme opět za sebou další pokračování našich výtvarných večírků "Zadáno pro dámy". Tentokrát jsme vytvářely textilní květinové aplikace. Ženské byly opět mimořádně tvořivé, šikovné, nesmírně komunikativní a nadšené. Koukněte, jak se jim to zase povedlo. Příště jsou na programu adventní věnce, těšte se...

jen tak...

Když jsem tu psala naposled, byl krásný podzimní den a  já si připadala možná tak trochu nevyužitě, ale krásně a  blaženě....  Víc než týden je pryč a já jako bych překročila hranice iluzí.  Je pozdě v noci, nemůžu usnout, protože mi kape z nosu, bolí mě v krku a mám hlavu plnou těch svých různých nápadů. Dělám teď na několika interierech najedou, pro normálního člověka by to nebylo nic zvláštního, ale já jsem zřejmě zvláštní odrůda Boží  tvořivosti. Jsem naprogramovaná tak, že dokud nesplním úkol, nemám klid. Neustále mi to šlape v hlavě a snažím se najít nejlepší možné řešení. Jediná možnost, jak dojít zaslouženého odpočinku, je,  že mě někdo praští po hlavě. Ale ještě než to někdo skutečně udělá,  roztočím ten svůj nepokojný mozeček na plné pecky, dám dohromady všechny ty moje bláznivé nápady a možná brzy bude pár lidí zase trochu spokojenějších, bude se jim hezky bydlet a pracovat a  já se zase budu cítit tak nějak nevyužitě, krásně a  blaženě...

jen tak

Zase je krásné ráno, slunce už je vysoko nad obzorem a dokonce si prozpěvují ptáci, není nad to,  bydlet na vesnici. Někdo by možná řekl, že je to kýč, v tom případě jsem ale oddaný milovník kýčů... Během roku není moc rán jako je tohle, je opravdu nádherné. Listí se začíná pomalu zbarvovat, lidé z teplých krajin, nikdy nezažijou to kouzlo,kdy se během okamžiku všechno změní, příroda je najednou velkou paletou, se kterou si Někdo hraje a když skončí s tím velkolepým tvořením, listí opadá a všechno odpočívá, aby se zase všechno mohlo zase znovu probudit k novému životu... Tohle krásné ráno způsobilo, že se těším, co tenhle den přinese, ať je to, co je to. Dneska mě čeká spoustu povinností, ale na jejich začátku byl nezapomenutelně hezký okamžik, díky kterému už teď vím, že si to dneska užiju a vám samozřejmě přeju totéž.
 Ať už jsi kdokoli, ať už jsi kdekoli, ať tě dnes čeká cokoli, ať je pro tebe tenhle den novým ránem, krásným okamžikem, příslibem věcí budoucích, důvodem, proč se zítra probudit znovu...

jen tak

Čekala jsem na tramvaj v Praze na Vinohradech a jak si tam tak stojím a stojím - nesnáším čekání na cokoliv , abych mi to uteklo, prohlížím si všechno, co je kolem - lidi, co stojí taky, co mají na sobě, jak se tváří, co si asi myslí, kam asi jedou....vytvářím nejrůznější konspirační teorie...lidi, co chodí kolem , výlohy obchodů, auta projíždějící kolem...ani nevím proč, ale napadlo mě kouknout nahoru.

 Vinohrady jsou jednou z historických částí Prahy, takové tehdejší sídliště.  Jsou tady vystavěny dlouhé řady starých obytných domů. Vždycky mi připadaly krásné ostatně jako celá Praha. Jsem nadšená z Prahy - připadá mi prostě úchvatná a jsem si naprosto jistá, že na celém světě není krásnější a romantičtější město. Kdykoli Prahou projíždím tetelím se radostí nad tím, že je to taky moje Praha.
Nevěřila jsem svým očím...Když se podíváte výš než vám obvykle umožňuje váš vzrůst  a vaše potřeby, uvidíte něco neobvyklého - většina těchto činžovních domů je směrem vzhůru krásnější a krásnější. Někdy mám sklony ohledně krásných jako vážně krásných věcí trochu přehánět, ale v tomto případě se držím pěkně na uzdě. Je to zkrátka holý fakt. V úrovni mých očí jsou tyto domy  zcela průměrné - hezké, ale zdaleka ne okouzlující,  když však postupně zakláníte svou hlavu a měníte úhel pohledu nestačíte se podivovat nad důmyslností, tvořivostí a smyslem pro detail , se kterými byli tehdejší architekti zjevní přátelé.Patro za patrem je zdobeno novými a novými dekorativními prvky a když už jste v takovém záklonu, že by pro vás bylo pohodlnější , si lehnout, spatříte vrchol všeho - těsně pod střechou pod římsou jsou ukryty nádherné reliéfy, sochy držící tíhu střechy na svých bedrech, popřípadě deailně zdobené tepané zábradlí balkonu...
Vrátila jsem se zpátky na zem, odjela svou tramvají č.10, ale nemohla jsem přestat přemýšlet nad tím, proč si tehdy lidé dali takovou práci s tím, co málokdo někdy uvidí. Přivedlo mě to k velkému množství úvah, které jak se zdá nemají konce. To ,co je v úrovni našich očí je většinou schopen vidět každý. Kdo ví,zda-li by někdo ocenil reliéf v přízemí - je možné ,že by si ho nevšimnul stejně jako si ho nevšimne ani teď. Možná musí být některé skutečně krásné a vzácné věci tak trochu ukryté a oddělené od těch všedních, protože jinak bychom nejspíš nikdy nedokázali ocenit, jak velmi jsou výjimečné.Dnešní doba už je taková...
Je to jako s lidmi.. Jsme zaměření na to, jak vypadáme , co děláme, jak se prezentujeme na veřejnosti...ale obávám se, že to je jen přízemí. Chceme-li vidět skutečné zázraky a skvosty, musíme zaklonit své hlavy a pohlédnout výš (v tomto případě možná přimhouřit oči, abychom byli schopni vidět dál nebo hloubš, chcete-li). Pohled vzhůru k nebi nám vždycky umožní odpoutat se od tíže, kterou jsme drženi na zemi, od všednosti do které den co den zapadáme, od nepodstatné povrchnosti a účelnosti a umožní nám vidět nádherné vážně nádherné věci, o kterých se nám možná nikdy ani nesnilo. Když vidíte, co je ukryto nahoře, dává vám najednou  smysl  i to všechno, co je dole. Pamatujete si ještě? Říkám tomu spojení...
Takže páni architekti z kdysi - klobouk dolů, způsobili jste, že teď chodím po ulicích s  hlavou vzhůru, občas sice našlápnu něco, co zrovna nevoní, ale vždycky objevím něco,co za to stojí...

interiery

Dobře zvolený originální detail může pozvednout celkový vzhled interieru do nebeských výšin... Kdysi tady visely 2 kytary. Když se sundaly zbyly na zdi dva nijak zvlášť vzhledné držáky. Přemýšlela jsem přemýšlela a tohle ze mě vypadlo. Zeď je příliš malá a členitá na to, abych použila tapetu nebo jinou závěsnou dekoraci,proto jsem sáhla na jistotu. Jsem malířka , proto je pro mě ten nejmenší problém něco namalovat. Mám ráda,  když věci dávají smysl ,jedna vychází z druhé ,dokážou se doplnit a nakonec společně vytvoří nenapodobitelný celek, který vznikl tímto spojením. Takže... hlavním motivem zůstaly kytary samotné-namalovala  jsem jejich tvar, zvětšila ho  a vybarvila  jednotnou barvou, takže vypadá jako jejich stín.Jako další prvek této aplikace jsem se rozhodla použít jednoduché psací písmo, kterým jsem se snažila propojit jednotlivé součásti celého výtvoru. Písmo jsem vymyslela a stylizovala tak, aby jeho jednotlivé součásti přesahovaly do ostatních a tím zajistili dokonalé spojení, čímž taky vyjadřují, co je na zdi napsáno.."ať srdce mé se s tím tvým spojí"... V těle každé kytary je ukryto srdce- místo, které při hraní rezonuje a uvolňuje tím nádherný zvuk. Spojí-li se srdce umělce a srdce stvořitele- vznikají nenapodobitelně  krásné věci. Když se kytary pověsí na své místo spojí se jejich skutečnost se svým stínem a dohromady tak vytvoří jeden celek.A nakonec- celá aplikace je součástí ložnice, kde se spojení tak nějak očekává a dokonce je víc než nezbytné-ať už jde o spojení srdcí , duší či těl... Jsem pro spojení srdcí v nejrůznějších oblastech mezilidských vztahů,protože si uvědomuju,že dva zmohou více než jeden a síla se znásobuje množstvím spojených srdcí.Nechci ani pomyslet na smutek a osamělost srdce,které není ve spojení...

jen tak

Původně jsem psala úplně jiný příspěvek, ale po té, co se mi dvakrát vymazal, nemám chuť se do něj znovu pouštět. Je to k vzteku,  buď jsem úplný tydýt anebo to je jen zkouška mé trpělivosti. Jsem tak trochu opožděná, co se týče počítačové techniky a proto mi nemějte za zlé, že mám potřebu s vámi sdílet svou neschopnost a nechuť učit se nové věci- neee všechny samozřejmě jsou věci, které mě baví, které se učím více než snadno, jsou záležitosti u kterých potím krev, protože pro mě snadné vůbec nejsou, ale připadá mi ,že dokud si je neosvojím, nehnu se z místa  a pak je tady tohle.... Něco, co jsem si nikdy osvojovat nechtěla a přitom se to zdá v současné době být víc než nezbytné.Znám tolik důvodů,proč by bylo dobré,abych se to naučila a jen jeden jediný proč ne- zkrátka nechci.Když smícháte ctižádost a  tvrdohlavost dohromady je z toho celkem nechutný koktejl myšlenkových pochodů a úvah .Jen si zkuste představit, jak se cítím-vím, že musím a přitom nechci ani za nic na světě.Má ctižádost je tak silná, že mě vede znovu a znovu k tomu , že zapnu počítač a klikám a klikám a klikám a když už mám pocit , že to nejhorší je za mnou, že už jsem vlastně skoro něco jako počítačová hvězda, přijde jeden klik , který všechno smaže.....Ach jo a  zase od začátku.....Jen doufám , že se někdy doberu toho správného konce a vypiju svůj odporný koktejl až do dna. Promiňte, potřebovala jsem si ulevit.....a vůbec nečekám , že by mě snad někdo chápal...už je mi zase fajn- jdu se vrhnout na ten příspěvek...