jen tak

Zase je krásné ráno, slunce už je vysoko nad obzorem a dokonce si prozpěvují ptáci, není nad to,  bydlet na vesnici. Někdo by možná řekl, že je to kýč, v tom případě jsem ale oddaný milovník kýčů... Během roku není moc rán jako je tohle, je opravdu nádherné. Listí se začíná pomalu zbarvovat, lidé z teplých krajin, nikdy nezažijou to kouzlo,kdy se během okamžiku všechno změní, příroda je najednou velkou paletou, se kterou si Někdo hraje a když skončí s tím velkolepým tvořením, listí opadá a všechno odpočívá, aby se zase všechno mohlo zase znovu probudit k novému životu... Tohle krásné ráno způsobilo, že se těším, co tenhle den přinese, ať je to, co je to. Dneska mě čeká spoustu povinností, ale na jejich začátku byl nezapomenutelně hezký okamžik, díky kterému už teď vím, že si to dneska užiju a vám samozřejmě přeju totéž.
 Ať už jsi kdokoli, ať už jsi kdekoli, ať tě dnes čeká cokoli, ať je pro tebe tenhle den novým ránem, krásným okamžikem, příslibem věcí budoucích, důvodem, proč se zítra probudit znovu...

jen tak

Čekala jsem na tramvaj v Praze na Vinohradech a jak si tam tak stojím a stojím - nesnáším čekání na cokoliv , abych mi to uteklo, prohlížím si všechno, co je kolem - lidi, co stojí taky, co mají na sobě, jak se tváří, co si asi myslí, kam asi jedou....vytvářím nejrůznější konspirační teorie...lidi, co chodí kolem , výlohy obchodů, auta projíždějící kolem...ani nevím proč, ale napadlo mě kouknout nahoru.

 Vinohrady jsou jednou z historických částí Prahy, takové tehdejší sídliště.  Jsou tady vystavěny dlouhé řady starých obytných domů. Vždycky mi připadaly krásné ostatně jako celá Praha. Jsem nadšená z Prahy - připadá mi prostě úchvatná a jsem si naprosto jistá, že na celém světě není krásnější a romantičtější město. Kdykoli Prahou projíždím tetelím se radostí nad tím, že je to taky moje Praha.
Nevěřila jsem svým očím...Když se podíváte výš než vám obvykle umožňuje váš vzrůst  a vaše potřeby, uvidíte něco neobvyklého - většina těchto činžovních domů je směrem vzhůru krásnější a krásnější. Někdy mám sklony ohledně krásných jako vážně krásných věcí trochu přehánět, ale v tomto případě se držím pěkně na uzdě. Je to zkrátka holý fakt. V úrovni mých očí jsou tyto domy  zcela průměrné - hezké, ale zdaleka ne okouzlující,  když však postupně zakláníte svou hlavu a měníte úhel pohledu nestačíte se podivovat nad důmyslností, tvořivostí a smyslem pro detail , se kterými byli tehdejší architekti zjevní přátelé.Patro za patrem je zdobeno novými a novými dekorativními prvky a když už jste v takovém záklonu, že by pro vás bylo pohodlnější , si lehnout, spatříte vrchol všeho - těsně pod střechou pod římsou jsou ukryty nádherné reliéfy, sochy držící tíhu střechy na svých bedrech, popřípadě deailně zdobené tepané zábradlí balkonu...
Vrátila jsem se zpátky na zem, odjela svou tramvají č.10, ale nemohla jsem přestat přemýšlet nad tím, proč si tehdy lidé dali takovou práci s tím, co málokdo někdy uvidí. Přivedlo mě to k velkému množství úvah, které jak se zdá nemají konce. To ,co je v úrovni našich očí je většinou schopen vidět každý. Kdo ví,zda-li by někdo ocenil reliéf v přízemí - je možné ,že by si ho nevšimnul stejně jako si ho nevšimne ani teď. Možná musí být některé skutečně krásné a vzácné věci tak trochu ukryté a oddělené od těch všedních, protože jinak bychom nejspíš nikdy nedokázali ocenit, jak velmi jsou výjimečné.Dnešní doba už je taková...
Je to jako s lidmi.. Jsme zaměření na to, jak vypadáme , co děláme, jak se prezentujeme na veřejnosti...ale obávám se, že to je jen přízemí. Chceme-li vidět skutečné zázraky a skvosty, musíme zaklonit své hlavy a pohlédnout výš (v tomto případě možná přimhouřit oči, abychom byli schopni vidět dál nebo hloubš, chcete-li). Pohled vzhůru k nebi nám vždycky umožní odpoutat se od tíže, kterou jsme drženi na zemi, od všednosti do které den co den zapadáme, od nepodstatné povrchnosti a účelnosti a umožní nám vidět nádherné vážně nádherné věci, o kterých se nám možná nikdy ani nesnilo. Když vidíte, co je ukryto nahoře, dává vám najednou  smysl  i to všechno, co je dole. Pamatujete si ještě? Říkám tomu spojení...
Takže páni architekti z kdysi - klobouk dolů, způsobili jste, že teď chodím po ulicích s  hlavou vzhůru, občas sice našlápnu něco, co zrovna nevoní, ale vždycky objevím něco,co za to stojí...

interiery

Dobře zvolený originální detail může pozvednout celkový vzhled interieru do nebeských výšin... Kdysi tady visely 2 kytary. Když se sundaly zbyly na zdi dva nijak zvlášť vzhledné držáky. Přemýšlela jsem přemýšlela a tohle ze mě vypadlo. Zeď je příliš malá a členitá na to, abych použila tapetu nebo jinou závěsnou dekoraci,proto jsem sáhla na jistotu. Jsem malířka , proto je pro mě ten nejmenší problém něco namalovat. Mám ráda,  když věci dávají smysl ,jedna vychází z druhé ,dokážou se doplnit a nakonec společně vytvoří nenapodobitelný celek, který vznikl tímto spojením. Takže... hlavním motivem zůstaly kytary samotné-namalovala  jsem jejich tvar, zvětšila ho  a vybarvila  jednotnou barvou, takže vypadá jako jejich stín.Jako další prvek této aplikace jsem se rozhodla použít jednoduché psací písmo, kterým jsem se snažila propojit jednotlivé součásti celého výtvoru. Písmo jsem vymyslela a stylizovala tak, aby jeho jednotlivé součásti přesahovaly do ostatních a tím zajistili dokonalé spojení, čímž taky vyjadřují, co je na zdi napsáno.."ať srdce mé se s tím tvým spojí"... V těle každé kytary je ukryto srdce- místo, které při hraní rezonuje a uvolňuje tím nádherný zvuk. Spojí-li se srdce umělce a srdce stvořitele- vznikají nenapodobitelně  krásné věci. Když se kytary pověsí na své místo spojí se jejich skutečnost se svým stínem a dohromady tak vytvoří jeden celek.A nakonec- celá aplikace je součástí ložnice, kde se spojení tak nějak očekává a dokonce je víc než nezbytné-ať už jde o spojení srdcí , duší či těl... Jsem pro spojení srdcí v nejrůznějších oblastech mezilidských vztahů,protože si uvědomuju,že dva zmohou více než jeden a síla se znásobuje množstvím spojených srdcí.Nechci ani pomyslet na smutek a osamělost srdce,které není ve spojení...

jen tak

Původně jsem psala úplně jiný příspěvek, ale po té, co se mi dvakrát vymazal, nemám chuť se do něj znovu pouštět. Je to k vzteku,  buď jsem úplný tydýt anebo to je jen zkouška mé trpělivosti. Jsem tak trochu opožděná, co se týče počítačové techniky a proto mi nemějte za zlé, že mám potřebu s vámi sdílet svou neschopnost a nechuť učit se nové věci- neee všechny samozřejmě jsou věci, které mě baví, které se učím více než snadno, jsou záležitosti u kterých potím krev, protože pro mě snadné vůbec nejsou, ale připadá mi ,že dokud si je neosvojím, nehnu se z místa  a pak je tady tohle.... Něco, co jsem si nikdy osvojovat nechtěla a přitom se to zdá v současné době být víc než nezbytné.Znám tolik důvodů,proč by bylo dobré,abych se to naučila a jen jeden jediný proč ne- zkrátka nechci.Když smícháte ctižádost a  tvrdohlavost dohromady je z toho celkem nechutný koktejl myšlenkových pochodů a úvah .Jen si zkuste představit, jak se cítím-vím, že musím a přitom nechci ani za nic na světě.Má ctižádost je tak silná, že mě vede znovu a znovu k tomu , že zapnu počítač a klikám a klikám a klikám a když už mám pocit , že to nejhorší je za mnou, že už jsem vlastně skoro něco jako počítačová hvězda, přijde jeden klik , který všechno smaže.....Ach jo a  zase od začátku.....Jen doufám , že se někdy doberu toho správného konce a vypiju svůj odporný koktejl až do dna. Promiňte, potřebovala jsem si ulevit.....a vůbec nečekám , že by mě snad někdo chápal...už je mi zase fajn- jdu se vrhnout na ten příspěvek...

zadáno pro dámy

Asi před 8mi lety jsme s kamarádkama začaly pořádat tvořivé večery,které jsme pojmenovaly trefně -Zadáno pro dámy.Cíl těchto večerů byl prostý...chtěly jsme ,aby si ženské(to není hanlivý výraz-já jsem z Moravy a tam to tak říkáme-ženské nebo taky dobré baby-všechno to znamená,fakt pěkné ženy bez rozdílu věku-kdyžtak někdy napíšu moravsko-český slovník,ale to až jindy) odpočinuly od běžných starostí,aby se seznámily,pokecely spolu,daly si něco dobrého a přitom si něco hezkého vyrobily-prostě prožily jeden večer za měsíc typicky po žensku. Vůbec nás nenapadlo,jak si tyto večery ženské oblíbí,jak budou nadšené,spokojené,tvořivé a vděčné.Když jsme začínaly na večírky jich chodilo jen pár ,dneska jich tam je 60 a to jen z důvodu omezené kapacity.Jsem nadšená  a překvapená z jejich zájmu.Když jsme začínaly,ještě jsem bydlela v Chomutově-od té doby jsem se už 2x přestěhovala a začala jsem podobné večery i v Praze a v Kladně.Světě div se -všude jsou ženy ,chtějí se jen tak shromažďovat,chtějí si jen tak povídat ,chtějí jen tak pít kafe,chtějí si něco jen tak vyrábět...a alespoň chvíli nemyslet na nic důležitého,aby další den mohly zase vstanout, být krásné,vtipné,milé,pracovité,zodpovědné,aby zase mohly myslet na všechno a na všechny,aby tu zkrátka byly pro vás......Právě jsem se vrátila z večírku-jsem dotčená z toho ,jak ženy mohou být úžasné-koukněte ,jak jim to šlo-tentokrát jsme se zabavily díky techniky twist art.Takže zase za měsíc.......

interiery

Máme velmi malý byt a proto není vše úplně ideální,přesto se však snažím vždycky najít nejlepší možné řešení. Byt byl původně dispozicí 3+1(85m2).Jelikož jsem ale pořebovali dva dětské pokoje-jeden pro kluky a jeden pro už skoro dospělou Terezu,nabízeli se dvě řešení.Buďto mít pohromadě obývací místnost a ložnici a oddělenou kuchyň,což by vycházelo z původní dispozice anebo přemístit kuchyň do největší místnosti v bytě a spojit tím kuchyňskou a obývací místnost a tím umožnit,aby ložnice byla zcela oddělená.

Varianta B mi připadala jako vhodnější řešení, takže jsme zazdili průchod ,který byl z původní kuchyně,toutéž zdí jsme vedli do vedlejší místnosti vodu a odpad,nechala jsem si udělat kuchyňskou linku na míru,protože bylo nutné na jednu stěnu vměstnat vše ,co souvisí s vodou a pochopitelně s vařením.Původní plovoucí podlahy byly docela zachovalé,takže jsme je nechtěli zbytečně likvidovat,což samozřejmě souviselo také s omezeným rozpočtem.Pro zařízení jsme použili nábytek,který jsme si přivezli z předchozího bydlení,protože nábytek je zatím funkční a bylo by škoda se jej úplně zbavovat,takže jak bude časem dosluhovat,budeme jej nahrazovat novými kusy.Nakonec se nám do této místnosti podařilo vtěsnat vše nezbytné a ačkoli je všechno tak akorát,vypadá to dobře a splňuje to svůj účel.Když potřebujeme více prostoru,což každý z nás čas od času samozřejmě pocítí,prostě můžeme vyběhnout ven ,všude kolem jsou pole,lesy a louky.A koneckonců-co je vlastně ideál???-nebo jak tomu dnes říkáme.Možná právě tohle může být pro někoho ideální....

interiery

Postupně jsme začali poopravovat náš malý byteček.S rozpočtem 0,000000000,protože,jak říká můj muž,ještě je to dobré,co bys chtěla a všechno je zbytečné......hlavně ,že nám neprší na hlavu-no a to musím uznat to teda neprší.Jelikož děti rostou ,jakoby přece jen pršelo,bylo víc než nutné ze stávajícího chlapečkovského pokoje udělat vhodný kompromis pro puberťáka a jeho o pět let mladšího bráchu.Přemýšlela jsem ,přemýšlela-co mají společného a v čem jsou naprosto odlišní k to mu připočtu omezenou velikost pokoje náš úžasný rozpočet a tohle z toho vyšlo.Oba mají rádi skateboard,oba gemblí na počítači,každý chce mít alespoň občas svůj klid,Honzík si ještě rád hraje,Štěpán si nikdy nehraje.Oba jsou hadráři-milují oblečení,jsou schopni se několikrát denně převlíknout a oba nesnáší uklízení-z toho všeho mi vyšel nový designérský směr-puberťácký minimalismus.

Počet odkladných ploch jsme snížili na minimum,počet úschovných ploch jsme zvýšili na maximum.Jako hlavní motiv pro celý pokoj jsem zvolila cihlovou fototapetu-tím ,že se jedná o fotku cihel,navozuje plastický a docela reálný dojem skutečných cihel,přitom si ale netrhám vlasy na hlavě,když mi ji hned první den po instalaci Štěpán celou polepil plakáty vyrvanými z jeho oblíbeného časopisu.Sice jsem si nervala vlasy z hlavy ,ale plakátky šly dolů natotata-zase tak otrlá matka nejsem-zůstaly pouze nad jeho postelí,jako důkaz mé benevolence a můj pokus o sebezapření.Zašla jsem klukům koupit spreje a Štěpán vystřihnul do spodní části jeho vyvýšené postele celkem povedený grafit.Jako hlavní barvy jsme zvolili světle šedou-jako neutrál a zelenou,což je oblíbená barva obou dvou-nábytek je černý a veškeré doplňky jako lampičky,deska stolu,koberec-jsou v šedavých odstínech ,v některých drobnostech jsem použila tyrkysovou barvu,která celkový interiér ještě příjemně doplní a oživí-tahle barva je použita hlavně na území mladšího Honzíka-pro něj je svět na chvíli přece jen ještě barevný.Podle barev a charakteru jednotlivých částí pokoje celkem bezpečně poznáte,kde je čí místo a co má kdo rád.Přestože ještě nejsou dodělané všechny detaily,kluci jsou moc spokojení ,takže myslím ,že se to celkem povedlo.Prima bylo,že se vlastně poprvé zapojili do vymýšlení a taky do realizace svého bydlení,takže jejich pokoj je teď skutečně jejich pokoj.

Brouček

Před 14ti dny jsem pracovala na zařizování interiéru pro budoucí dětský klub "U broučka" v Chomutově.Bude to místo,kde budou pravidelně přicházet maminky se svými malými broučky,budou se učit první říkanky,vytvářet svá první umělecká díla,učit se první tanečky a hry a poznají tady své nejprvnější kamarády-dětičky doufám ,že se vám tu bude líbit a že se necháte inspirovat...Byla to nádherná práce a moc jsem si ji užívala,ačkoli venku pršelo,já měla pěkně veselo  a tetelilo se na mě slunce-výhoda umělce-dělá si ,co se mu zrovínka líbí.

Loni v březnu jsme otevřeli podobný klub  se stejným názvem taky v Kladně,přijďte se podívat.....každou středu od 9.30

Moje rodina

Ahoj jmenuju se Eva-což je předvídatelné vzhledem k tomu,že se můj blog jmenuje Eva, tipla bych ,že lehce odhadnete taky mé druhé jméno...Je mi bez dvou let rovných 4O,pravdou je ,že drobné nikdy nepočítám,důvod je prostý-má paměť je právě tak stará jako já,takže spolu budeme vždycinky počítat jedině 10...20....30...40...Mám 3 děti-dá-li se to tak nazvat,vzhledem k jejich vzrůstu a patriarchálnímu chování,každopádně já jim říkám děti,vzhledem k tomu,že jsem jejich matkou.Tereze je 17 a narodila se teprve nedávno-mám pocit,že prošla strojem času. Každé narozeniny si ode mě trpělivě vyslechne dojemné vypravování,jak to všechno bylo ,když se narodila ,jak byla nádherná ,nejkrásnější na celém světě a jak jsme  z ní byli všichni úplně hotoví a to jsme koneckonců dodnes.Štěpánovi je 15  a je opět prvňák,doufám,že jeho druhou vzdělávací etapu přežijeme ve zdraví.Naše komunikace probíhá z mého úhlu pohledu tak, že já vysvětluju a on po mě řve a z jeho úhlu pohledu,že on konstatuje a já nadávám-puberta je jednoznačně dostatečně neprobádané období.Každopádně s nadějí vyhlížíme den,kdy budeme moci s jistotou říci-je to za námi.Honzíkovi je 10 a právě si obaluje sešity do školy,tímto obvykle jeho veškeré školní nadšení končí,ale třeba to letos bude jinak než loni,předloni ,před předloni a před před předloni.Člověk by neměl nikdy ztrácet naději,vzdávat se svých snů a už vůbec by neměl přestat vidět své děti jako úžasné,krásné,obdivuhodné,nadané,milé a pozoruhodné bytosti, protože každý nový den se nás bude snažit přesvědčit o opaku.Ne ne ne na nás si nepřijdou...Můj muž Stašek měl obrovské štěstí,že mě našel,objevil ,přesvědčil, vzal si mě a teď mě má až do smrti na krku.Abyste rozuměli-jsem totiž něco jako okrasa, výhra v loterii anebo zakopaný poklad-to jakože budu teprve nalezena a bude odhalena má skutečná hodnota a my se pak konečně  staneme bohatými.