jen tak

Čekala jsem na tramvaj v Praze na Vinohradech a jak si tam tak stojím a stojím - nesnáším čekání na cokoliv , abych mi to uteklo, prohlížím si všechno, co je kolem - lidi, co stojí taky, co mají na sobě, jak se tváří, co si asi myslí, kam asi jedou....vytvářím nejrůznější konspirační teorie...lidi, co chodí kolem , výlohy obchodů, auta projíždějící kolem...ani nevím proč, ale napadlo mě kouknout nahoru.

 Vinohrady jsou jednou z historických částí Prahy, takové tehdejší sídliště.  Jsou tady vystavěny dlouhé řady starých obytných domů. Vždycky mi připadaly krásné ostatně jako celá Praha. Jsem nadšená z Prahy - připadá mi prostě úchvatná a jsem si naprosto jistá, že na celém světě není krásnější a romantičtější město. Kdykoli Prahou projíždím tetelím se radostí nad tím, že je to taky moje Praha.
Nevěřila jsem svým očím...Když se podíváte výš než vám obvykle umožňuje váš vzrůst  a vaše potřeby, uvidíte něco neobvyklého - většina těchto činžovních domů je směrem vzhůru krásnější a krásnější. Někdy mám sklony ohledně krásných jako vážně krásných věcí trochu přehánět, ale v tomto případě se držím pěkně na uzdě. Je to zkrátka holý fakt. V úrovni mých očí jsou tyto domy  zcela průměrné - hezké, ale zdaleka ne okouzlující,  když však postupně zakláníte svou hlavu a měníte úhel pohledu nestačíte se podivovat nad důmyslností, tvořivostí a smyslem pro detail , se kterými byli tehdejší architekti zjevní přátelé.Patro za patrem je zdobeno novými a novými dekorativními prvky a když už jste v takovém záklonu, že by pro vás bylo pohodlnější , si lehnout, spatříte vrchol všeho - těsně pod střechou pod římsou jsou ukryty nádherné reliéfy, sochy držící tíhu střechy na svých bedrech, popřípadě deailně zdobené tepané zábradlí balkonu...
Vrátila jsem se zpátky na zem, odjela svou tramvají č.10, ale nemohla jsem přestat přemýšlet nad tím, proč si tehdy lidé dali takovou práci s tím, co málokdo někdy uvidí. Přivedlo mě to k velkému množství úvah, které jak se zdá nemají konce. To ,co je v úrovni našich očí je většinou schopen vidět každý. Kdo ví,zda-li by někdo ocenil reliéf v přízemí - je možné ,že by si ho nevšimnul stejně jako si ho nevšimne ani teď. Možná musí být některé skutečně krásné a vzácné věci tak trochu ukryté a oddělené od těch všedních, protože jinak bychom nejspíš nikdy nedokázali ocenit, jak velmi jsou výjimečné.Dnešní doba už je taková...
Je to jako s lidmi.. Jsme zaměření na to, jak vypadáme , co děláme, jak se prezentujeme na veřejnosti...ale obávám se, že to je jen přízemí. Chceme-li vidět skutečné zázraky a skvosty, musíme zaklonit své hlavy a pohlédnout výš (v tomto případě možná přimhouřit oči, abychom byli schopni vidět dál nebo hloubš, chcete-li). Pohled vzhůru k nebi nám vždycky umožní odpoutat se od tíže, kterou jsme drženi na zemi, od všednosti do které den co den zapadáme, od nepodstatné povrchnosti a účelnosti a umožní nám vidět nádherné vážně nádherné věci, o kterých se nám možná nikdy ani nesnilo. Když vidíte, co je ukryto nahoře, dává vám najednou  smysl  i to všechno, co je dole. Pamatujete si ještě? Říkám tomu spojení...
Takže páni architekti z kdysi - klobouk dolů, způsobili jste, že teď chodím po ulicích s  hlavou vzhůru, občas sice našlápnu něco, co zrovna nevoní, ale vždycky objevím něco,co za to stojí...